Kapitola 25. - Dopis
Léto začalo pro Olivera smutně. Aby se trochu rozptýlil, chodil každý večer hrát do vesnice s mudlovskými chlapci do hospody na kytaru. Jednou se vrátil obzvlášť pozdě. Když dorazil do svého pokoje, zaslechl jemné ťukání na skleněnou tabulku v okně. Byla to sova Miltonových.
Ve Woodovi se zachvělo cosi z nervozity a radosti zároveň. Nechtěl si však dělat přílišné naděje. Zvláště poté, co si vše předsevzal ohledně famfrpálu a kapely.
Otevřel okno a vpustil malého puštíka do svého pokoje. Ze skříně mu přinesl trochu zrní a vody, aby se po dlouhé cestě mohl osvěžit. Sova ho vděčně ždibla do prstu a předala mu dopis.
Oliver byl napjatý jak struna od kytary. Roztřesenýma rukama otevřel obálku:
Ahoj Olivere,
Dovol, abych ti to vysvětlila…
Jak se máš? Chtěla jsem ti jen napsat, že na turnaj se mnou samozřejmě můžeš počítat. Nic se nezměnilo. Jsme teď s rodiči na dovolené ve Španělsku.
Já.. je mi to líto. Sice jsi mě naštval, ale neměla jsem reagovat tak přehnaně. Nedala jsem ti šanci to napravit. Už jsem taková, snadno za sebou pálím mosty.
Jenže, teď už to nejde vzít zpátky. Já a Tom..
Možná bychom si na turnaji mohli spolu promluvit, co říkáš?
Prosím napiš, jestli souhlasíš. Trápí mě to.
Doufám, že si léto zatím užíváš.
Záleží mi…
Opatruj se.
Helen.
Wood se posadil na postel. Pročítal si dopis stále znovu a znovu dokola. Nemohl věřit svým očím. Přeškrtané řádky v textu nasvědčovaly, že ani pro Helen nebylo lehké dopis napsat a poslat.
Pravděpodobně toho měla na srdci mnohem víc. Oliver nevěděl, zda s ní o tom mluvit chce. Jenže stejně se budou muset spolu naučit spolupracovat, když budou hrát za jeden tým.
Bude to Woodův poslední turnaj, kterého se účastní, protože mu již tento rok bude sedmnáct. Nechtěl si ho kazit rozepří se svou bývalou přítelkyní.
Oliver sbalil dopis pod polštář a ulehl. Hlavou se mu honilo spoustu věcí.
Ráno zůstal ještě dlouho v posteli. Turnaj se konal za tři dny a Oliver si dával v hlavě, a hlavně na pergamenu dohromady tým a strategii.
Letos byl tým složen z něho, Freda a George Weasleyovic, Lee Jordana, Angeliny Johnsonové, Helen Miltonové a Katie Bellové. Měl jasno, že letos by rád odjížděl jako vítěz.
Když posnídal, vzal si svou soupravu na údržbu košťat, své koště a šel pracovat před dům. Údržbě se věnoval pomalu i přes oběd. Byl by ho i propásl, kdyby ho paní Woodová nezavolala.
U stolu seděl s rodiči mlčky.
„Olivere, od začátku léta jsi takový zaražený. Jak se má vůbec Helen? Vůbec jsi o ní nemluvil.“
„Kupodivu.“ Doplnil maminku pan Wood.
„Rozešli jsme se.“ Utrousil Oliver stroze.
„Aha, to je mi líto. Co se stalo?“ vyzvídala maminka dál.
Jenže kapitán famfrpálového družstva neměl sebemenší náladu se s rodiči o tom bavit. Vždyť vlastně sám netušil, co se stalo.
„Jo mě je to taky líto. Už nemám hlad.“ Zvedl se od stolu a odešel dál opečovávat své koště. Zavřel se pak do svého pokoje, z kterého do večera nevylezl. A tak to šlo i další dny.
Turnaj se přiblížil rychleji, než očekával. Nastal den D a on se brzo ráno chystal k přenášedlu na obvyklém místě.
Jakmile dorazil na místo, začal ihned hledat stanoviště svého týmu. Proplétal se mezi diváky i hráči v nejrůznějších barvách dresů.
„Pardon,“ omlouval se, když vrazil do jedné dívky.
„Olivere?“ oslovila ho.
„Amy?“ Wooda vůbec nenapadlo, že by se s ní mohl znovu setkat. I přesto, že to bylo velmi pravděpodobné. Ihned se mu zvedla nálada.
„Jak se máš?“ usmívala se na něj.
„Báječně, díky. Jsem rád,, že tě vidím. Letos zůstanu přes noc v každém případě. Doufám, že ty taky.“ Vychrlil na ní.
„Bude bezva si popovídat. Nebo zatancovat.“ Souhlasila.
„Tak se zatím měj, musím najít tým.“ Rozloučil se s ní.
Oliver měl najednou na tváři přiblblý úsměv, jak kdyby mu někdo pusu natáhl kolíčky.
Konečně našel kout, kde se připravoval jejich tým Letních šipek.
„Woode!“ zvolala jednohlasně dvojčata Weasleyovic, která si již s Lee Jordanem natahovala dresy. Ostatní ještě nedorazili. Wood popadl dres, převlékl se a mazal zapsat tým na listinu družstev. Když vyplňoval přihlašovací údaje, vrazil do něj Marcus Flint, kapitán Zmijozelského famfrpálového týmu.
„Hej, dávej přece pozor, ohradil se.“ Zamračil se o to víc, když zjistil, kdo do něj tak neomaleně šťouchl.
„Woode! Letos vám natrhneme zadky.“ Ušklíbl se zmijozel.
„Flinte! Nemáte šanci.“ Nenechal se odbýt.
Kapitán Zmijozelu povýšeně pokrčil nos a odkráčel pryč.
Když se Oliver vrátil ke svému týmu, byl již kompletní.
„Dobré ráno děvčata,“ zvolil Wood nejtaktnější a zároveň nejvyhýbavější pozdrav pro Angelinu, Katie a hlavně Helen. Uvědomil si, že ji na dopis neodepsal. Možná měla pocit, že s ní nechce mluvit. Jenže v tom soustředění na turnajové přípravy na ni dočista zapomněl.
Možná měla pravdu, když říkala, že je pro něj famfrpál nejdůležitější na světě.
Jako správný kapitán si však nenechal příliš mlžit myšlenky, co bude s Helen, a začal velet:
„Jsem rád, že jste dorazili. Rozlosování skupiny je už jasné. Takže nás čekají Ostrá košťata, Krkavčí děti, Žluté hlavy a Zrádní havrani. Cíl je jasný: vyhrát skupinu. Letos je to můj poslední turnaj a já bych ho strašně rád vyhrál. Hned v úvodu máme Žluté hlavy.Je tam pár hráčů z Mrzimoru. Chytač je Cedrik Diggory, je dobrý, ale my máme lepšího.“
Helen se při té větě zadívala nervózně do země. Naposledy si spolu všichni prošli signály a šli směrem k prvnímu hřišti. Počasí jim hrálo do karet, bylo svěží letní ráno, ale nebylo horko.
První zápas pískala již tradičně Madame Hoochová. Sedm žlutých postav a sedm hráčů v červenofialových dresech se vzneslo k nebi. Camrál ihned získal Lee Jordan, který necelou minutu po zahájení zápasu vstřelil první branku. Mezitím Fred odpálil Potlouk na chytače soupeře. Wood si až po startu hry všiml, že jedním ze střelců je Thomas Hammer. Málem spadl z koštěte, když ho zaregistroval. Přijela Helen s ním? Proběhlo mu hlavou. Ale to už na něj mířil další střelec Mrzimoru, takže se musel soustředit na brankářský zákrok. Obruč bez problémů ubránil, takže Letní šipky stále vedly deset – nula. Angelině se podařilo po vychytralé kličce prohodit míč jednou ze soupeřových obručí, takže skóre bylo již dvacet – nula.
V tom Oliver zaregistroval, jak se Diggory vrhl střemhlav dolů. Helen ho okamžitě následovala. I Wood spatřil cosi zlatého třpytivého téměř u země hřiště. Musel však dál dávat pozor na střelce Žlutých hlav. Koutkem oka však zahlédl, že jejich chytač i Miltonová opět krouží nad jejich hlavami. Takže jim Zlatonka zmizela. Katie Bellová a Angelina Johnsonová nastřílely dalších pět branek. Oliver pustil jednu. Stav byl tedy sedmdesát ku desíti. Najednou prosvištěla kolem Woodova ucha Helen, že ho málem z koštěte smetla. Oliver zavrávoral, ale nakonec rovnováhu udržel. Ozval se pískot. Vyhráli.
Všichni se slétli k Miltonové a poplácávali ji šťastně po rameni.
„Bezva.“ Jásal Wood. Helen však osobní uznání nevěnoval.
Tým se odebral do svého zázemí. Oliver skočil pro pití a všem rozdal jednu sklenici. Byla to zázvorová limonáda.
„Tak máme za sebou první výhru, to je parádní. Teď si pořádně odpočiňte. Za půl hodiny jdeme na další tým.“ Vytáhl ze zadní kapsy dresu smotaný kousek pergamenu, aby se podíval, kdo je dál čeká.
„Budou to Krkavčí děti. Ty jsme měli loni na postupu, neměl by být problém je porazit.“
Když se dostatečně občerstvili, vyrazili k hřišti číslo dva. Ani další zápas pro ně nebyl problém. Stejně tak jako další dva. Ze skupiny postoupili jako vítězové.
Před dalším kolem si snědli, co jim maminky nachystali a využili delší pauzu k odpočinku.
Oliver seděl na trávě a rozhlížel se, jak kolem nich proudí davy hráčů i fanoušků. V davu zahlédl znovu Amy, na kterou mávl. Když ji letmo zdravil, zahlédl Helen, jak úplně ztuhla. Ale neřekla ani slovo. Wood se snažil se na ní spíše nedívat, protože prostě nevěděl, jak se má tvářit. Jenže občas se prostě přistihl, jak na ní zírá. Tedy, když se ona právě nedívala. Pořád ji miloval, tím si byl jistý. Snad se i za to na sebe zlobil. Tentokrát se však na ní zadíval o chvíli déle, takže se jejich tváře setkaly.
Rozhodl se pohledem neucuknout. Miltonová se na něj nesměle usmála, ale Oliver jí úsměv neopětoval. Jen se na ní díval zamyšleně dál. Helen sklopila smutně oči a žvýkala nesměle dál svůj oběd.
Nastala chvíle na další zápas. Letní šipky měly nastoupit proti vítězi skupiny B, Hadím jazykům. Tento tým byl z celé části poskládán ze studentů Zmijozelu. Naštěstí jim díky nečisté hře daly Jazyky tolik šancí k přímým hodům, že za necelých patnáct minut vedl Oliverův tým sto ku deseti. Zbývalo jen chytit Zlatonku. To se Miltonové také celkem brzy podařilo. Jakmile Wood uslyšel píšťalku, věděl, že mají postup jistý.
Jenže to by nebyli podlí psi ze Zmijozelu, kdyby se s prohrou smířili. Flint vytrhl jejich odrážeči hůl z ruky a po odpískání konce zápasu, poslal Potlouk přímo proti Helen. Už už vypadalo, že ji míč zasáhne. Naštěstí Wood to zaregistroval včas, a rozletěl se na koštěti k ní, aby ji strhl a ušetřil ji tak obrovské ráně do hlavy.
Oba leželi na zemi a ztěžka oddychovali. Helen nejdřív nechápala, co se děje. Ale když viděla Madame Hoochová, která zápas soudcovala, jak se rozzuřeně vrhá na Flinta a míří mu hůlkou na obličej, pochopila, že asi vyvázla jen o vlásek.
Oliver se pomalu zvedal. Chvíli váhal, ale pak nabídl Helen ruku, aby ji pomohl vstát. Ta jeho gesto využila. Vytáhla se na nohy, ale Woodovu ruku nepouštěla.
„Olivere, já..“ chtěla mu něco říct, ale v tom se za jejich zády ozvalo: „Helen!“
Oba se trhnutím otočili, stál tam Terence Higgs. Ve Woodovi by se krve nedořezal. Miltonová ho stále držela za ruku.
„Ahoj, Helen. Jak se máš.?“ Higgs si všiml jejich spojených rukou.
„Á, tak jste to přece jenom dali dohromady,“ ušklíbl se.
Oliver s Helen si okamžitě uvědomili, jak to asi vypadá a jakoby je kůže pálila, pustily ve stejnou chvíli ruku toho druhého.
„Mám se dobře. Díky. My..“ chtěla Terencovi vysvětlit, jak je to mezi ní a Oliverem, ale sama nevěděla, jak to je.
Wood ji jako správný gentleman přispěchal na pomoc: „ Jsme jen kamarádi. Jsi tu jako fanoušek?“ zajímal se.
„No jasně. Ale vám jsem teda rozhodně nefandil. Jenže, když jste teď vyřadili Jazyky¸ tak asi budu. Už tady kvůli Miltonový, co?“ a koketně na ni mrknul. Helen vypadala, že mu skočí spíš po krku, než že by stála o jeho flirtování. Wood si toho všiml: „Už musíme jít. Čau.“
Otočil se a odešel, načež ho Helen napodobila.
„Díky,“ pípla, když spolu kráčeli k ostatním z týmu. Oliver se už neudržel: „To je přece samozřejmé.“ Zastavili se nedaleko koutku, kde Letní šipky odpočívali. „Promiň, že jsem neodepsal. Připravoval jsem se na turnaj. Možná večer si můžeme promluvit. Pokud ještě chceš.“ Chvíli se odmlčel a pokračoval: „Tedy, i když je vlastně o čem? Ty a Tom…?“ vyslovil to jako nechtěnou otázku, ale musel to vědět.
Chytačka jejich týmu nesměle sklopila oči. „Nic neříkej,“ zarazil ji, když viděl, jak se nadechuje. Z jejího výrazu mu bylo vše jasné.
Čekalo je semifinále s Hudebními košťaty, kde hráli oba budoucí spoluhráči z Woodovi kapely, tedy Toby Powell i Arthur York. Naštěstí jim tento tým nedělal sebemenší problém. Helen opět chytila Zlatonku, a tak vyhráli tři sta ku padesáti.
I přes pocity s Helen, měl Oliver dobrou náladu. Čekalo je finále o zlato. Jenže, k jejich smůle, je opět čekaly v tomto souboji Skotské lochnesky. S chytačkou Cho Changovou a střelkyní Amy.
2025 ©