Kapitola 20. - Odpočinkový den
Oliver na nic nečekal, popadl sklenici vína a vyběhl ven z domu. Noční krajina byla pokrytá sněhem a on si uvědomil, že vidí poprvé dům zvenku. Měl takový vztek, že jenom ve tričku vůbec nepociťoval chlad. Utekl dřív, než aby sledoval reakci Helen na Hammerův polibek. Vzteky začal házet sněhové koule na sněhuláka stojícího opodál, až mu ustřelil obě ruce i s koštětem. Sněhulákovi se to nelíbilo:
„Hej kámo, koukej mi ty ruce vrátit. Co je mi po tom, že jsi naštvanej.“ Zaburácel hlubokým hlasem.
„Promiň,“ zavrčel Wood a nasadil sněhulákovi ruce zpět. Nakonec mu zapíchl do pravé ruky koště.
Přecházel nervózně sem a tam. Přemýšlel, co má dělat. Jít tam teď a řešit jejich vztah, byl holý nesmysl. Nevěděl si rady. Hlavu měl úplně rozpálenou, až ho napadla jediná věc, aby se uklidnil.
Došel ke schodům z domu, kde byla větší hromada sněhu a strčil do ní hlavu.
To ho probralo. A rozhodl se vrátit zpět.
Když přišel do obývacího pokoje, nebylo po Helen, ale ani po Thomasovi ani vidu ani slechu.
Jen pan a paní Miltonovi si v rohu u okna spolu povídali. Jakmile spatřili Olivera, tatínek kývl na maminku a vyrazil směr k němu.
„Olivere, pojď, napijeme se.“ Odvedl Wooda do kuchyně, kde se spolu usadili ke stolu.
Pan Milton mávnutím hůlky přičaroval dvě skleničky a lahev ohnivé whisky. Oliver měl v životě jen jednu sklenku, ale věděl, že mu tohle pití opravdu chutná.
Tatínek Helen nalil oběma poloprázdnou skleničku:
„Na zdraví,“ a přiťukl si s Oliverem. Ten se nadechl a kopl do sebe panáka dobrého pití. Cítil, jak mu zahřívá vnitřnosti.
„Dáme si ještě jednu.“ Neptal se pan Milton. Oliver se bál protestovat. Natáhl tedy ruku s prázdnou skleničkou blíže k němu. Tatínek Helen Woodovi dolil, tentokrát trochu plnější sklenku. Tu už do sebe Oliver nekopl, ale upil velký doušek a skleničku opět položil na stůl.
„Víš, líbíš se mi. Vypadáš jako milý kluk, co si ale také umí jít za svým. I když dneska to tak možná nevypadá.“ Odmlčel se. Wood posilněn whisky i vínem, kterého měl v sobě taky hodně, se nebál promluvit:
„Můžu se zeptat, jak to, že toho s paní Miltonovou o mě tolik víte? Je to trochu znepokojující. Asi jsem to podělal, ale taky jsem to neměl jednoduché. Nevím, co Vám Helen všechno řekla, ale mít rád někoho jako je ona, je občas zápřah.“
„Klid hochu. Je mi to jasné. Naše Helen je prostě naše Helen, celé její dětství až do teď za ní běhá spousta kluků. A přitom kromě toho blbce Higgse s nikým jiným nechodila. Ale i přesto, že chodila s ním, se u nás vlastně až do dnes neustále omílá jediné jméno. A tím je to tvoje.“ Oliver překvapeně povytáhl obočí a dalším lokem vyprázdnil svou sklenici. Tentokrát nečekal na dolití a sám se natáhl pro láhev. Dolil i tatínkovi Helen.
„Jo, Higgs, ten mi byl velkým trnem v oku. Jenže co mám teď dělat, když se do našeho rozjetého vlaku připletl ten Thomas.“ Upil další lok.
„Něco ti poradím. Nedělej nic. Helen nám říkala, že od doby, kdy si ji jasně dal najevo, že se má rozhodnout, měla mnohem větší chuť s tebou být. A myslím si, že zrovna on je pro ní jenom kamarád.“
„Asi se rozhodnu podle situace.“ Odvětil Oliver, který měl další skleničku dopitou.
Vtom se objevil Thomas v obýváku. Rozloučil se s rodiči, paní Miltonovou a odešel. Woodovi se zdálo, že pravou tvář má trochu červenější než levou.
Helen už se neukázala a Oliver s jejím otcem zvládli vypít celou lahev ohnivé whisky. Oliver neměl absolutní tušení, jak se dostal do postele.
Vzbudil se někdy kolem jedné odpoledne. Hlava ho bolela, ale naštěstí špatně mu nebylo.
Musel se jít vykoupat, aby troch spláchl ten opilecký smrad a stud opilosti. Vylezl, vzal si čisté oblečení a rozhodl se sejít dolů do obýváku.
Tam seděla maminka s Helen, po večírku nebylo ani stopy.
„Dobré odpoledne, omlouvám se, že vstávám až teď, ale…“ nedokončil větu Oliver.
„…ale s Johnem (tak se jmenoval pan Milton křestním jménem) jste to roztočili. A abych tě uklidnila, ten ještě spí.“ Dokončila za něj větu maminka.
„Vážně? Myslel jsem, že budu poslední.“ Stále se vyhýbal pohledu Helen. Měl na silvestrovskou noc jiné plány a po tom, co se stalo předešlého večera neměl chuť se s ní bavit. Navíc ho opravdu příšerně bolela hlava.
„Pojď se posadit, dám ti něco k jídlu. A tady máš driák, co tě postaví na nohy,“ a postavila před ním pohár s tekutinou, ze které se kouřilo. „A do dna!“ poručila paní Miltonová.
Oliver zavřel oči a celý obsah do sebe obrátil. Cítil, jak mu tělem projíždí nová energie. I když ho hlava bolela pořád, cítil se už méně jako přejetý.
Za pár desítek minut, se na schodech objevil pan Milton.
„Dobré ráno,“ zahulákal zvesela na celý obývák.
„Dobré ráno, tatínku,“ zažertovala maminka.
„Dobrý den,“ usmál se Oliver.
„Jaké dobrý den? Vždyť jsme si včera potykali. Pro tebe John!“ poplácal Wooda pan Milton po zádech.
Oliver marně pátral, kdy se tahle věc udála: „Vážně? To si nepamatuju.“
„To se ti nedivím. Jsi kus chlapa, než jsem tě dostal do postele, to byla fuška.“
„Moc se omlouvám, to jsem nechtěl. V kolik jsme šli spát?“ poškrábal se nervózně na hlavě.
„Asi ve čtyři ráno.“ Odhadoval John.
„Cože? Poprvé v životě jsem se opil. A hned takhle zhurta.“ Bědoval Oliver.
Helen se uchechtla, ale snažila se to zakrýt kašláním.
„Alespoň jsi ukázal, že jsi správnej chlap. S tebou se může počítat v dobrým i zlým.“ Uzavřel pan Milton a věnoval Helen dlouhý upřený pohled.
Maminka už máváním hůlky prostírala stůl, a rovnou jim pod nos přilétly i talíře s jídlem. Popřáli si dobrou chuť. Jen co se Oliver najedl, udělalo se mu ještě líp. Pokukoval po Helen, ale jen ve chvílích, kdy viděl, že je zabraná do svého jídla.
„Co máte v plánu odpoledne,“ vznesla dotaz maminka.
Wooda vůbec nenapadlo, že musí v přítomnosti Helen strávit ještě dva dny. Už nemohl dál oddalovat tu chvíli, kdy se jejich pohledy setkají. A také se to stalo. Jejich oči se do sebe vpily.
Poprvé od jeho probuzení Helen promluvila: „Chtěla jsem ukázat Oliverovi okolí.“
„Dobrý nápad,“ souhlasil.
„Bezva, ale nejdřív nádobí. A pěkně ručně.“ Zavelela paní Miltonová.
Oliver s Helen se zvedli a pustili se společně do umývání. Ona umývala, on utíral.
V jednu chvíli se jejich ruce dotkly, ale Oliver rychle ucukl. Ani jeden z nich za celou dobu nepromluvil.
„Tak jdeme,“ prolomila ticho Helen. Wood se skočil do pokoje teple ustrojit. Vzal si šálu s čepicí, co dostal od matky k Vánocům.
Sešli se před domem. Helen si se zájmem prohlížela jeho zimní doplňky, ale nic na ně neřekla.
Rozešla se směrem na východ kolem Miltonovic domku. Byla tam vyšlapaná cestička sněhem, takže neměli ani mokré boty. Za domem se Oliverovi naskytl nádherný výhled. Ocitl se na kopci a pod sebou viděl údolí se zamrzlou řekou. Vpravo se táhl hustý les a vlevo bílé pláně. Ihned u domu bylo vyšlapaný prostor a tři obruče. Asi tréninkové místo pro Helen. V ohrádce za domem byl malý chlév, odkud bylo slyšet ovečky. Jediná zvířata, která tato rodina vlastnila.
Oliver se cítil, jako by byl v ráji. Při pomyšlení, jaké je to tam asi v létě, mu naskakovala husí kůže.
Trhnutím hlavy mu Helen naznačila, že mu ukáže ještě druhou stranu domu. Když procházeli kolem sněhuláka, kterému ustřelil Oliver v noci obě ruce, uslyšel jen slabé: „Dneska jsem na tebe vyzbrojenej hošánku.“ Když se ohlédl za sněhulákem, všiml si, že v druhé ruce drží pánev. Rozhodl se, že už ho raději nebude provokovat.
Následoval Helen až na druhou stranu jejich pozemku. Tam bylo skromné políčko, které teď odpočívalo zimním spánkem. V dáli byly vidět útesy a bylo slyšet šumění moře.
Oliver se prosebně na Helen podíval. Chtěl se projít až na okraj. Pochopila ho i beze slov. Přikývla a společně se tam vypravili.
Trvalo jim to asi hodinu, než se prošlapali vysokým sněhem. Když tam přišli, Oliver se nadechl a natáhl slaný mořský vzduch. Chvíli jen tak stáli a sledovali širé dálky.
Oliverovi se celý předchozí večer přemítal v hlavě. Měl jí k tomu říct svůj názor nebo neměl?
„Ehm,“ odkašlala si Helen. Otočil se k ní.
„Pěkná šála a čepice,“ pokračovala nekonfliktním tématem.
„Díky, to mi dala letos mamka pod stromeček.“ A natáhl si čepici víc na uši, protože začalo foukat. Helen se také víc zachumlala do kabátu. Čepici žádnou neměla, bylo vidět, jak má červené uši.
„Tak to je moc šikovná, třeba by mi takovou taky mohla uplést.“ Nadhodila. „Moje mamka neplete, ale zase umí jiné věci.“
„Třeba jo. Náhodou Vaši jsou skvělí. Moc mě překvapili.“
„Jo, jsou fajn. Taťka mě strašně podporuje.“ Začervenala se.
„Byl skvělej. Dobře se s ním povídalo.“
„Jo, když ses opil.“ Rýpla si.
V tom Oliver ucítil šanci: „A co jsem měl jiného dělat?“
Helen se zachvěla: „Třeba rovnou neutéct. Třeba bys viděl, že jsem ho hned odstrčila“
„Ale kdybych neodešel, taky by to třeba tak neskončilo.“ Ohradil se Wood. „A pak jsem se vrátil a tys tam nebyla. Ani on.“ Zakroutil hlavou.
„Hned, co jsem ho odstrčila jsem utekla do svého pokoje. A on běžel za mnou. Omlouval se, ale zároveň..“ „Nech toho!“ skočil ji Oliver do řeči. „Nezajímá mě, co jste tam řešili. Jednou jsem ti k tomu něco řekl a za tím si stojím. Tohle vše okolo něj si musíš vyřešit sama. Mě do toho netahej.“
Helen se oklepala zimou. Oliver si stáhl čepici a nasadil jí Miltonové.
„Sluší ti.“
Zadívala se na něj svýma krásnýma očima.
„Nic se ve vztahu k tobě u mě nezměnilo. Ani po tom, co se včera stalo.“ Řekl upřímným tónem.
Oliver neměl rukavice, takže cítil, jak mu mrznou ruce. Helen si všimla, jak je má rudé. Ona rukavice měla, a tak vzala jeho ruce do svých dlaní a snažila se mu je zahřát. Wood měl chuť jí obejmout, a tak si ji přitáhl k sobě. Dívala se mu do očí, ale spíše laskavým než podbízivým dojmem.
„Půjdeme zpátky, je pěkná zima.“ Navrhl Oliver.
„Jo, dobrý nápad.“ Souhlasila.
Cestou zpět se drželi za ruce, ale jen přátelsky.
Když dorazili do domu, praštila je do nosu vůně máslového ležáku, který jim připravila maminka Helen.
Oba se na něj vrhli, protože byli opravdu zmrzlí až na kost.
„Tak kde jste byli?“ vyzvídala paní Miltonová.
„Jen kolem domu a na útesech.“ Informovala ji dcera.
„Až tam? To jste prošlapávali cestu sněhem ne?“ Zajímala se.
„Jo, máme úplně mokré boty. Dám je ke krbu.“ Odpověděl Oliver a vyskočil, aby to hned udělal.
„Nedáme si kouzelnické šachy?“ navrhla Helen.
„Jasně.“ Souhlasil Oliver.
Miltonová tedy vyskočila a připravila na stolu desku v kuchyni hru. Zvládli odehrát několik partií, přičemž většinou vyhrála Helen. Oliver nehrál často, takže rozhodně neměl ve hře praxi.
„Nechápu, jak někomu, kdo dělá kapitána famfrpálového družstva a má tolik zkušenosti se strategií, se může podařit tolikrát prohrát.“ Kroutila Helen hlavou.
Oliver jen nevinně pokrčil rameny. Bylo něco kolem půl desáté a paní Miltonová jim naznačila, že by měli jít do pokoje. Asi chtěla mít chvíli klidu s tatínkem pro sebe.
Oba přátelé se tedy odsunuli k Helen do ložnice.
„Klidně si to tady prohlédni.“ Pobídla Olivera.
„Taky jsi šmějdila,“ usmál se. A začal se rozhlížet. Helen se trochu zastyděla, že je Woodovi jasné, že si jeho pokoj řádně prohlédla.
Na zdi visela fotografie celé rodiny. „To je brácha?“ ukazoval prstem na zubícího se chlapce, který vypadal starší než ona.
„Jo je. To tu ještě bydlel.“ Potvrdila mu.
Šel očima dál, na zdech viselo pár fotografií hráčů Wilbournských vos. „To fotil taťka?“ Zajímal se Oliver.
„Ne, já jsem to fotila. Taťka mě občas bere na zápasy.“ Zčervenala.
„Vážně? Tak to jsi to po něm zdědila. Ty fotky jsou perfektní!“ nadšeně zvolal.
„Líbí se ti? Byly to první z pokusů.“
„Ano, opravdu moc. Jako od profesionála.“ Pokračoval dál v prohlížení pokoje. Na poličce vedle postele si všiml vystaveného rámečku s fotografií, kterou jí věnoval k letošním Vánocům. Spoustu knih o fotografování, famfrpálu, kouzlení s papírem, malování kouzelnických obrazů a další. Vedle skříně asi s oblečení viselo zrcadlo a pod zrcadlem skříňka, na kterou položila Helen šachy, když přišli do pokoje. Vedle šachů byl položený další rámeček s fotografií z letního famfrpálového turnaje. Oliver se usmál, další společná fotka. V rohu pokoje bylo postavené zeleně potažené křeslo, nad kterým byl na poličce vystaven čajový set. A to bylo vše.
„Máš to tady pěkné, útulné.“
„Díky. Tak co budeme dělat nebo chceš jít už spát?“
„Máš nějaký nápad?“ znervózněl Oliver.
„Nevím, můžeme si třeba povídat.“ Posadila se na postel. Wood ji následoval.
„Jaké máš zítra plány?“ Zajímalo ho.
„No, mohli bychom postavit sněhuláka, vlastního. Ten, který je venku stavěly sousedovic děti. A pak bychom mohli jít třeba fotit, naučím tě to.“
„To zní dobře. A očaruješ také toho sněhuláka?“
„To udělal taťka. Nezapomeň, že zatím kouzlit nemůžu mimo školu.“
„Já vím.“
Seděli naproti sobě v tureckém sedu a zase mlčeli.
„Jé, nezahrál bys mi?“ škemrala najednou.
„Ono ti to včera nestačilo? A vy tu máte kytaru?“
„Když včera tě mezi ostatníma nebylo slyšet. A já ráda poslouchám, když hraješ sám. A kytaru tu máme.“
„No tak dobrá,“ svolil. Byl to už nějaký ten pátek, co složil i pár vlastních songů. A tak si říkal, že by je mohl zkusit Helen zahrát. Navíc jedna z nich byla o ní, respektive pro ní.
Byla zpět za pár minut, hned vrazila Oliverovi nástroj do ruky.
„Tak jakou?“ zeptal se.
„Hm, mám ráda, když hraješ Fields of Athenry.“ Zazářila jí očka.
„Dobře.“ Hrábl do strun a začal: „By a lonely prison wall,I heard a young girl calling…“ Helen hltala každé jeho slovo. Takže Oliver věděl, že má nasadit těžší kalibr, který napsal.
„Měla bys říct, že si hezká,
svobodná a nezávislá,
život umí být snadný,
s láskou jsem tak šťastný.
Jdi dál, jdi dál,
až do konce života.
Někdy říkáš, že jsi ošklivá,
někdy říkáš, že jsi spoutaná,
život je někdy tak chmurný,
s láskou bývám smutný.
Jdi dál, jdi dál,
až do konce života
Život je dlouhá cesta,
sedíš za volantem,
ty určuješ rychlost,
Tady je ta snadná cesta,
támhle obtížná cesta.
Je to uvnitř tvého srdce, kde se bitva vyhrává.“
Oliver skončil, bylo to poprvé, kdy to někomu hrát. Helen jen seděla a zírala.
„Co to bylo za písničku?“ zeptala se konečně.
„Tu jsem složil.“ Nervózně koukal na flek na kytaře.
„Je nádherná. Zahraješ mi jí ještě?“ Žadonila.
„Ne, nezlob se.“
„Prosím.“
„Ne, vážně raději ne.“ Zklamal ji Wood nechtěně.
Zklamaně svěsila hlavu.
„Možná půjdeme už spát, co říkáš?“ Navrhl jí.
„Dobře.“
Oliver odložil kytaru do kouta, vstal a už byl na odchodu. Pak se otočil, políbil Helen na čelo:
„Dobrou noc.“
„Dobrou, Olivere.“
Wood odešel z pokoje a zhluboka si oddechl. Přešel do svého pokoje a uložil se ke spánku.
2025 ©