Kapitola 11 - První společné odpoledne
Jakmile rodiče ráno odjeli, zahájil poslední úpravy. Dokonce se vydal na nákup do nedalekého městečka pro nějaké to jídlo. Helen připravil svůj pokoj a sobě naplánoval spaní na gauči. Pan a paní Woodovi nechtěli, aby ani on ani jeho spolužačka použili jejich postel. Ujistil se, aby v případě, že by se Helen rozhodla prošmejdit mu pokoj, nenašla nic, co by ho prozradilo. A že takových pár předmětů vlastnil; společnou fotografii z letního turnaje, její dopis s potvrzením příjezdu, fotografii jí a Higgse (jednou mu ji přinesla Angelina - samozřejmě místo Zmijozela řádně začernil) a kapesník (který mu kdysi půjčila na krvácející šrám od Potlouku). Když předměty odnášel v krabici na půdu, sám nad sebou kroutil hlavou.
Odpoledne se už jen poflakoval a čekal. Večer si už cvičně ustlal na gauči, ale usnout se mu nepodařilo. Neustále se samou nervozitou převaloval. Helen měla dorazit až po obědě následujícího dne. Konečně k ránu zabral a probudil se až před obědem. A to i přes to, že se ho jeho starý známý budík snažil několik hodin probudit. Ale třískání do činelů, bubnování na obrovský buben a nadávání nezabíralo. Až když mu vzteky budík začal okusovat palce u nohou se Oliver s bolestí probral. Nakopl budík tak silně, že odletěl pod almaru v obývacím pokoji. Následně bylo slyšet jen bolestivé kvílení a stížnosti: „Vždyť je to moje práce, kvíí.“
„Promiň, no.“ Zahuhlal Wood a vyrazil do koupelny dát se do pořádku. Vybral si na sebe nelepší oblečení a vlasy se snažil zkrotit podle návodu v časopise Kouzelná čarodějka, který tajně zabavil paní Woodové.
Po hodině úprav (jeho rekordním čase péče o sama sebe) byl se sebou spokojený (ale vy byste si řekli, že je to pořád náš Oliver). Rychle se vrátil do obýváku, kde udělal prostor před krbem. Byli totiž s Helen domluvení, že přicestuje s letaxem.
Sedl si na gauč a vyčkával. Najednou se ozval v krbu chrastivý zvuk, vyvalilo se trochu dýmu a v krbu se objevil nejprve kufr, který Oliver duchapřítomně popadl a hodil stranou. Pak se objevily i nohy Helen a samozřejmě nakonec i její zbytek.
„Ahoj, Olivere, pff,“ pozdravila ho právě, když vykašlávala zbytky prachu.
„Ahoj, jsi v pořádku?“ strachoval se Wood.
„Jasně, však víš, jaké je to cestovat s letaxem.“ Usmála se a vstoupila do obýváku. Oliver okamžitě popadl její kufr a naznačil jí, aby ho následovala.
Když došli ke dveřím jeho pokoje, nechal jí gantlemansky vstoupit jako první.
„Páni, je to tady jeden velký famfrpál,“ obdivovala jeho sportovní výzdobu. „No,“ nervózně si mnul dlaní zátylek, „tak víš, jak ho miluju.“ Položil její kufr na zem: „Tady budeš spát, snad ti to nevadí.“
„Ne, je to tady parádní. Vážně.“ Usmála se, sundala si plášť a hodila ho přes kufr. Měla na sobě pruhovanou sukni a černou halenku. Jako vždy jí to moc slušelo.
„Ale, kde budeš spát ty?“ zarazila se.
„No, neboj, na zemi to nebude,“ zakřenil se, aby odlehčil situaci. Pokynul ji, ať si udělá pohodlí, a ať přijde do kuchyně, až bude mít vybaleno. Oliver šel napřed a jal se připravovat něco k jídlu. Určitě má hlad, pomyslel si. Ze spíže vytáhl dýňový koláč, který pro ně paní Woodová upekla a nalil dva hrnky mléka.
Helen se mezitím zabydlela u Olivera v pokoji. Samozřejmě jí nedalo, aby mu trochu neprošmejdila pokoj. Začala v rohu u postele, kde ležela jí dobře známá kniha, kterou mu věnovala k Vánocům. Oficiální průvodce Mistrovstvím světa ve famfrpálu zabírala větší část nočního stolku. Miltonová se usmála při vzpomínce na jejich společný Silvestr. Pokračovala dál v prohlídce jejího týdenního apartmá. Na zdi viselo spoustu obrázků jí známých i neznámých hráčů famfrpálu. V okně mezi dvojitými skly se proháněli maličkaté figurky hráčů Britského famfrpálového národního týmu. Sem tam se ozvalo nepatrné ťuk, to když narazil některý z jejich Potlouků do skleněné tabulky. Helen se to moc líbilo. Do skříně, která stála naproti posteli se neodvážila podívat. Pokračovala pohledem na komodu, nad níž visel obraz Olivera s rodiči. Všichni se usmívali a mávali na ní. Hezká rodinka, pomyslela si. Na komodě se skvěla vystavená Sada pro údržbu košťat a hned vedle ní malá sbírka knih o Oliverově milovaném sportu. Za dveřmi pak na zdi viselo zrcadlo, které když Miltonovou spatřilo, prohlásilo vzrušeně: Ahoj fešando, jsem Marnivý John. Helen obrátila oči v sloup a skončila s prohlídkou pokoje. S pomocí Marnivého Johna se trochu upravila. Očistila saze krku, které se jí při cestování podařilo nabrat a vyrazila za Oliverem do kuchyně. Ten už ji čekal s odpoledním občerstvením.
„Je, Olivere, to si nemusel. Děkuju.“ Posadila se a pustila se do koláče.
„Neboj, to pekla mamka, ne já. Dneska nic moc v plánu nemám, říkal jsem si, že budeš unavená z cesty. Ale od zítra nás čeká nabitý program,“ vyhrkl.
„Super. A kam vůbec jeli rodiče?“
„Za tetou Bet. Pozdravují tě.“ Napadlo ho se zeptat na jejího otce, ale slušnost mu bránila.
„Jak ses měla na dovolené?“ začal tedy vyzvídat.
„No… super. Naši si to moc užili, dlouho jsme spolu nikde nebyli,“ odmlčela se. S Oliverem cloumala zvědavost. Nakonec nevydržel: „Vaši? A co…“ nedokončil větu.
„Víš, nakonec se mnou nejel. Dostal angažmá v jednom famfrpálovém týmu, zatím je to tajemství, takže nevím v jakém.“
Bezva, rozhodla se mne rozhodit hned první den. Ale musím zachovat klid. Oliverovi se honilo hlavou tisíc podobných myšlenek.
„Aha…myslel jsem, že přijedeš plná dojmů z romantické Francie…“, které by vlastně ani nechtěl slyšet. Došlo mu.
„Jo, to jsem. Bylo tam nádherně. Projeli jsme celou Normandii, jednou bych se tam chtěla vrátit.“
Wood si zavdal pořádný mléčný doušek.
„A potkala jsem tam Amy,“ vyhrkla najednou Helen.
V kuchyni nastala neuvěřitelně dlouhá a trapná chvíle ticha. Oliver zrudl až za ušima a Helen sklopila oči.
„Aha,“ nakonec ze sebe vysoukal.
Dalším mlčením konverzaci ukončili.
„Chceš ukázat okolí domu?“ nabídl ji nenáročný program.
„Dobře, pojďme,“ souhlasila.
Oliver ji tedy provedl po zbytku domu, ukázal jí chlévy, stáje, maminčinu zahrádku i jeho improvizované tréninkové hřišťátko.
S prohlídkou skončili kolem osmé večer opět v kuchyni. Oliver se ujal vaření, ale Helen bylo trapné jen sedět, a tak mu s večeří pomohla. Nakonec společně povečeřeli za hudby Sudiček, jedné z nejznámějších kouzelnických hudebních skupin.
Pak se Helen rozloučila s tím, že je hodně unavená a šla spát.
Wood měl z jejich prvního odpoledne dobrý pocit a doufal, že jejich komunikace bude v následujících dnech jen vzkvétat.
2025 ©