Kapitola 10. - Přijede?
Oliver se s Helen ráno už nepotkal, odjela dříve, než se vyhrabal ze spacáku. Pevně doufal, že týden u nich doma platí. Nečekal, až se ostatní vzbudí a také se vydal na cestu domu.
Následující týdny byl Oliver nervózní, zda jeho plány dopadnou. Pár dní po famfrpálovém turnaji mu přišla sova od Amy. Vyměňoval si s ní spíše obecná psaní o počasí u nich doma, jak se těší do školy a podobně. Dva týdny po turnaji se rozhodl napsat Helen:
„Ahoj Helen,“ začal a přemýšlel, jak by pokračoval.
„doufám, že si užíváš léta?“ Pokračoval a uvažoval, jak kulantně zjistit něco o jejím vztahu s Higgsem, a také zda dorazí. „Už jsi byla na dovolené? Snažím se vše připravit na náš společný týden, aby ses bavila a nenudila se. Doufám, že ti do toho nepřišlo něco jiného…?“ Ještě jednou si vše po sobě přečetl. Byl s textem spokojený. Ještě připojil podpis, zabalil pergamen do malé ruličky a přivázal ho jejich rodinné sově k noze. Rodičům stále ještě o Helen nic neřekl, doufal, že to ani nebude nutné. Zvlášť když ve sjednaný termín měli odjet pryč.
Sovičce dal dobrotu na cestu a pronesl: „Doruč to Helen, najdi jí.“
Ta na něj tiše zahoukala, roztáhla křídla a odletěla oknem pryč. Nezbývalo než čekat.
Aby toho nebylo málo, začalo, jak je v Anglii zvykem, lít jako z konve. Pršelo několik dní v kuse, a možná i proto se sovička nevracela s odpovědí.
Naopak přiletěla ta od Amy, což Olivera ohledně Helen ještě víc znervózňovalo.
Amy psala:
„Milý Olivere, snad si užíváš pomalu ubíhající prázdniny. Byla jsem s rodiči na týden ve Francii. Potkali jsme tam vaši chytačku z turnaje. Asi si mne ale nepamatovala, protože na pozdrav nereagovala. Už jsme zase zpět v Anglii. Jen škoda, že je tak ošklivé počasí. Měj se hezky. Amy.“
Když Wood dočetl její dopis, málem ho trefil šlak. Potkala se s Helen ve Francii. Takže s Higgsem na dovolenou odjela, možná proto mu neodepisovala. A Amy nepozdravila určitě z jiného důvodu, než že nevěděla, co je zač. Oliver byl ještě ve větší depresi než před tím. Nejhorší na tom bylo, že se ještě nedokázal přenést přes to, že ve školním roce opět nevyhráli famfrpálový pohár.
Naškrábal pro Amy rychlou odpověď, snad už jen ze slušnosti a sešel dolů do kuchyně. Ze samé nudy se nabídl matce s pomocí úklidu. Došel si pro koště, které si jeho přítomnost jako vždy užívalo tradičním vzdycháním.
Venku bylo stále studeno a deštivo, a tak si rozdělal v krbu oheň a začetl se do Ději čar a kouzel.
Vzbudil se až ráno v křesle, s bezvládnou rukou visící přes opěradlo.
Zdálo se mu, jak zvedal nad hlavu školní famfrpálový pohár, a jak se žení s Helen. Litoval, že vše byla jen jeho fantazie.
Došoural se do kuchyně na snídani. U stolu již seděl otec s matkou. Oliver byl nejen ve škole zamlklý hoch. Ani doma toho moc nenamluvil.
„Olivere, nechceš jet v srpnu s námi?“ Prolomila ticho paní Woodová.
„Ne, nezlob se. Mám jiné plány. Vlastně..asi bych vám to měl říci.“ Začal si nervózně mnout ruce.
Paní Woodová zvědavě povytáhla obočí.
„Ehm, pozval jsem svou spolužačku na týden k nám. Je to ten týden, co budete pryč, takže by tu neměla vadit.“ Když Oliver viděl ustaranou tvář svého otce, rychle dodal: „Neboj tati, postarám se o ní. Jídla je tu dost a program mám už vymyšlený.“
„Dobře. A známe tu spolužačku?“ vyzvídal tatínek.
„Ne, chodí o ročník níž. Možná znáte její rodiče? Jmenuje se Helen Miltonová.“
„Ale no jistě. Její tatínek je fotografem několika famfrpálových týmů. Jedním z nich, pokud ještě tomu tak je, jsou Puddlemerští spojenci.“ Oliver koukal na svého otce jako puk. Nikdy mu o tom neřekla! Proč mu o tom nikdy neřekla?! Čím déle ale o tom přemýšlel, tím mu to bylo jasnější. Nechtěla, aby se s ní přátelil jen právě kvůli tomu. Co když to ale řekla Higgsovi, proto s ní vztah snažil udržovat za každou cenu!
„Olivere,“ vytrhla ho paní Woodová z přemýšlení, „Hvězdík ti přinesl psaní.“ Podávala mu srolovaný pergamen. Hvězdík bylo jméno jejich rodinné sovy.
Wood se omluvil od stolu a šel do svého pokoje dopis přečíst. Již podle písma mu bylo jasné, že je od Helen. Při rozbalování pergamenu se mu třásly ruce, jako kdyby otvíral výsledek zkoušek.
V dopise stálo:
„Milý Olivere, promiň, že jsem se tak dlouho neozvala. Právě jsem se vrátila z dovolené, na kterou ses ptal. Ráda ti o ní povyprávím, až k Vám přijedu. Čímž ti odpovídám na tvou druhou otázku. Moc se těším, až si spolu popovídáme. Ještě se před příjezdem ozvu. Uvidíme se brzy. Helen.“
Wood si psaní ještě několikrát přečetl, poskočilo mu nad tím srdce radostí. Pořád měla v plánu přijet.
Následujících deset dní nedělal Oliver nic jiného, než doma uklízel a zdokonaloval program pro Helen. Pan Wood už byl ze syna celý nervózní, protože ho takhle aktivního neviděl za celý život. Tedy kromě chvil, kdy hrál famfrpál.
Večer před odjezdem si ho vzal stranou:
„Olivere, musím se tě zeptat, jaké máš s Helen úmysly. Je to jen kamarádská návštěva nebo…?“ Větu nedokončil, protože se trochu styděl svému synovi promlouvat do duše, ale potřeboval to vědět.
„Tati, Helen je jenom kamarádka. Ani jsem nevěděl, co dělá její otec. Popravdě jí mám strašně moc rád. Od chvíle, kdy jsem jí poprvé ve škole uviděl. Jenže chodí s Higgsem, právě dostudoval Bradavice. Je to Zmijozel.“ Opakoval otci svou vlastní bilanci.
„No, to mě těší, že ti na ní záleží. Jen nechci, abys udělal nějakou hloupost. Však víš, je ti teprve šestnáct. Navíc, jak říkáš, Helen je ještě mladší..“ Odkašlal si.
Oliverovi najednou došlo, co s ním chtěl táta probrat a začal rudnout.
„Ne, tati. Neboj, to..ne…vážně….neboj.“ Cítil, jak je rudý až za ušima.
„No, dobře, dobře.“ Uklidňoval pan Wood spíš sám sebe.
Následující ráno se Oliver rozloučil s rodiči. Byl před ním celý jeden dlouhý den. Jeden den před příjezdem Helen. Ta mu ještě poslala sovu se vzkazem, že vše platí, a kde na ní má čekat.
2025 ©