Kapitola 61. - Návrat
Španělsko se tedy odložilo, ale čekali nás další koncerty. Jedním z nich byl 22.8. koncert v polském Sopotu. Zapomněla jsem říct, že Patrišce se během turné stala nehoda, když na ní spadl kávovar, proto s námi nevystupovala. Měla při nehodě otřes mozku a světla, hluk a další aspekty by jí nedělali dobře. Proto jsem hodně písní přebírala po ní já, samozřejmě to bylo pro mě velkou ctí.
Paddymu to moc slušelo a já se snažila jako vždycky nedělat mu ostudu. Po tom krásném prohlášení si to zasloužil víc než kdy jindy. Když se hráli nové písně, ještě nám to občas nevyšlo, ale všichni věděli, že častým hraním se do nich pořádně vpravíme. Často jsem místo Patrišky stála u jejího bubnu, což mě nesmírně bavilo. Také jsem zapomněla zmínit, že Angelo nám brutálně začal mutovat, takže při An Angel nechal refrén vždy odzpívat publikum.
S Paddym jsme nezapomněli zařadit ani naší milovanou Proud Mary. Moc jsme si jí užili a já opět zpívala part místo Joeyho. Zdálo se, že nás fanoušci jako pár přijali dobře. Nejvíce jsem se ale asi vyblbli při Hey Diddle Diddle. S Paddym a Maite jsme řádili, jak diví. Fanoušci se moc bavili, a to nás pohánělo kupředu. Maite pak mého přítele na konci songu načutla, načež jí pěstičkou, ale jemně, chtěl zarazit do země. Pod nohama se nám neustále motal Sean, a když hodil jednoho z plyšáků zpět publiku, Paddy se mohl potrhat smíchy. Koncert byl kratší než obvykle, jednalo se o festivalové vystoupení. Za další tři dny jsme již opět museli být v Německu, takže jsme jen zajeli do televize, kde bylo domluvené interview a opět se vyrazilo na cestu.
V autobuse jsme se uvelebili v zadní části a odpočívali. S Paddym jsme přemýšleli o naší společné písni. Po hodině odložil kytaru a já nechala svou hlavu spočinout na jeho rameni. Jen tak mě hladil po vlasech, což bylo naprosto krásné. Na mé pochyby ohledně toho, zda se nevrátit do normálního života jsem si ani nevzpomněla.
„Jdu spát,“ usmála jsem se na něj a odešla na svou postel. Za pár chvil se ozvalo tradiční:
„Ťuk, ťuk, už spíš?“
Odhrnula jsem záclonku, Paddyho obličej mne již vůbec nepřekvapil.
„Chtěla jsem spát, ale, že jsi to ty,“ rýpla jsem si do něj.
„Já vím, že jsi chtěla. Když já bych chtěl být ještě chvíli s tebou a alespoň trochu sám.“ Krásně se na mne usmál. Chvíli jsme si povídali o obyčejných věcech. Pak už jsem to nevydržela a musela ho políbit a pohladit. Do široka se usmál. Byla jsem ráda, že je opravdu šťastný.
Zbytek cesty proběhl naprosto stejně a běžně jako vždy. Pořád jsem nebyla schopná si najít čas na Maite, až jsem se za sebe styděla.
Pětadvacátého srpna jsme se měli účastnit přímého přenosu 40 Jahre Bravo Birthday-Party. Do televize jsme museli přijet už opravdu brzo, aby nás nejen upravili, ale také abychom absolvovali tak zvanou generální zkoušku.
První ze všeho nám byla ukázaná šatna a sdělen čas, kdy se máme dostavit na pódium na zkoušku. Jednalo se totiž o přímý přenos, a tak byla generálka běžnou součástí příprav.
V plánu bylo zapět Bravu „Všechno nejlepší – Happy Birthday, I Cant help myslef a We are the world.“
Vlasy jsem si jen ledabyle zapletla, nahodila sukni a tričko a s ostatními šla na pódium.
Jen, co jsme všichni vylezli na pódium, začalo se zkoušet. Nejdříve narozeninový song. Vše ladilo, u I cant help myself šlo vše také lehce, jen u We are the world bylo třeba nazkoušet hlasitost všech, nebo jsme zpívali opravdu úplně všichni. Najednou, když zvukař prohodil první námitku, aby nás sladil, mne úplně polil studený pot.
Ano, nešlo se zmýlit. Ten hlas zvukaře, byl to on. Brad! Zdálo se, že nikdo jiný si nevšiml. „Možná jen dobře,“ pomyslela jsem si. Zkoušku jsem přetrpěla se zatajeným dechem. Měla jsem to říct Paddymu? Váhala jsem. „Říkáme si ale přece všechno,“ proběhlo mi hlavou. Cestou do šatny jsem neustále dumala nad tím, jak se zachovat. Holky mne vzaly do parády a já rázem zapomněla na to, že jsem svého bývalého přítele slyšela. A už vůbec mi nedošlo, že bych to měla Paddymu říct.
Na narozeniny Brava jsme se všichni pěkně vyšňořili a načesali. A už jen čekali, až přijdeme na řadu.
Přímý přenos začal a první byl zván na scénu Paddy se Seanem, kteří spolu oficiálně sfoukli svíčky na narozeninovém Bravo dortu. Seanovi to moc nešlo, tak to moderátor uhasil botou. Což prckovi vůbec nebránilo v tom, aby dort ochutnal. Paddy ho sledoval z dálky a smál se. Pak ohlásil moderátor, že Kelly přišli popřát a Paddy spusti : „Happy Birthday to you, happy birthday to you,“ to už jsme se pomalu připojovali i my, „happy birhday dear Bravo, happy birthday to you.“ Dali jsme si opáčku a snažili se rozezpívat celou halu.
Celá skupina se vrátila zpět do zákulisí a čekala na svou další chvíli. Ta přišla za pár desítek minut s I Can´t Help Myslef. Mrzelo mě, že s námi pořád nemůže vystupovat Patriška. Ujala jsem se proto opět jejího bubnu. Ohlas byl veliký a my se po písni opět ubrali do šatny a čekali na konec pořadu. We are the world totiž měla zaznít na dobrou noc.
První vešel na pódium Johny, cestou srazil Seana, ale byla to jen malá srážka. Pak jsem přišla já, přebrala jsem Patrišky part. Ozval se ohlušující potlesk. Tušila jsem na zvukařském stanovišti Brada a a byla hodně nervozní. Následoval part Jimmyho, Maite a Angela, ke kterému se připojil Paddy. Pak přispěchal se svou částí Joey, kterému se to opravdu pěkně vydařilo, následovala čím dál tím tišší Barby. Následoval kousek refrénu společně a Paddy si šel k Barby pro mikrofon. Bratrsky ji jemně pohladil. Ach ten můj citlivý kluk, byla jsem na něj moc pyšná. Paddy to pak rozjel ve velkém a na pódium začaly proudit ostatní hvězdy večera. Jedním z nich byl například David Hasselhoff, který se se mnou dělil o mikrofon. Paddy neustále po mrčku hlídal, zda je vše ok. Pak raději přišel a nabídl Davidovi svůj mikrofon a já se nenápadně vzdálila. Žárlivka jeden. Vzduchem začaly létat balony a my dovedli song do zdárného konce.
Konečně jsme se uklonili a rozloučili se s publikem. Jakmile jsme došli do šatny uvědomila jsem si, že jsem někde vytratila kytku do vlasů.
„Maite, někde jsem nechala ozdobu, jde se po ní podívat, ano?“ informovala jsem svou přítelkyni o svém odchodu.
„No jasně, když tak na tebe počkáme,“ zakřenila se.
Varazila jsem z šatny směr pódium takovou užší chodbičkou. Přemýšlejíc, kde jen mohla spadnout jsem se stále koukala do země. Nedávala jsem tedy pozor, když v tom jsem do něj vrazila.
„Jé pardon, já Vás… Brade,“ zůstala jsem stát jako opařená. Nevěděla jsem, jak se nejlíp zachovat.
„Nelly, ahoj. Moc ti to sluší. Zpíváš čím dál tím líp,“ vystřihl mi poklonu. Jako by se nic z toho všeho nestalo.
„No, díky, ale co tady děláš?“ byla jsem naštvaná.
„Byl konkurz na místo zvukaře na podobné akce, tak jsem se přihlásil. Víš, promiň, opravdu za všechno. Byl jsem vážně idiot. Teď už to vím. Vážně ti to moc sluší a ten tvůj hlas.“ „Dělá si srandu?“ honilo se mi hlavou.
„Víš Brada, taky jsem málem spadla ze židle, když jsem tě na zkoušce po hlase poznala, ale věř mi, že v dobrým to nebylo. Ještěže tě nikdo z ostatních neslyšel,“ moje věta byla místo fyzické facky, ale jeho očividně nevyvedla z míry.
„A co ty, jak to, že ještě pořád jezdíš s Kellyovýma? Nebo ses vrátila jen na léto? A co nějaký kluk?“ vyzvídal.
„Ehm, ty asi moc nečteš noviny, co?“ nervózně jsem založila ruce v bok.
„Ani ne,“ nadhodil ledabyle, „víš, mrzí mě, že to mezi námi nevyšlo. Udělala jsem hloupost. Já ehm, nešla bys někdy na kafe? Víš, rád bych ti vše vynahradil.“ Byla jsem v šoku. Byl to ten samý Brad? Ale horší bylo, že já mu to baštila. Ne vážně, teď si asi říkáte: No snad mu na to kafe nekývla. No a vidíte, kývla. Chtěla jsem mu dát šanci se omluvit, šanci zachovat se jako správný chlap.
„No, tak možná by to šlo. Jezdím s Kellyovýma pořád, ne, jen v létě. Takže, ehm, číslo máš, tak se ozvi,“ nabídla jsem mu šanci.
Najednou bez varování zvedl dlaň a pohladil mě. Já úplně leknutím uskočila.
„P-promiň,“ vykoktal ze sebe asi zaskočen vlastním činem, „já. Nevím, co to do mě vjelo. Když já opravdu strašně lituji, že jsem ti ublížil a ty jsi pořád tak úžasná. Popravdě tě nemůžu celý rok dostat z hlavy.“ Stála jsem tam jak opařená.
„Tak to je horší, než jsem si myslela, nezlob se, že to tak říkám,“ ruce jsem měla natažené obranně před sebe a dlaně zatínala v pěst.
„Promiň, vážně. Tak já se ti někdy ozvu na to kafe. Opravdu bych ti to chtěl vynahradit.“ Usmál se a už už se měl na odchodu, když v tom přilítnul Paddy.
„Brade, nevím, co tady děláš a je mi to upřímně jedno. Ale radši už odejdi,“ slušně, ale s velkým důrazem v hlase ho požádal, aby se mnou ukončil konverzaci. Brad na mne mrkl, jakože jsme domluvení a odešel.
„A ty, nemáš rozum? Co se s ním bavíš, ublížil ti málo?“ vyštěkl na mě takovým stylem, jaký jsem u něj neznala.
„Paddy, promiň, prostě se tu zjevil. Hledala jsem růži do vlasů. A najednou byl tady. Omlouval se mi, za to, jak se choval. Každý má právo dostat druhou šanci.“ Snažila jsem se mu to vysvětlit. „Pozval mne na kafe, aby mi to vynahradil,“ odmlčela jsem se.
Paddyho tváře najednou zčervenaly, jako nikdy.
„Cože? Na kafe? Tak to teda ne. Na to kafe nepůjdeš, rozumíš? Nepustí tě. A mysli si o mě, o chceš. Ale já si tě na svědomí prostě nevezmu. Leda přes moji mrtvolu.“
Tón, kterým diskuzi zakončil dával jasně najevo, že víc o tom se mnou nehodlá mluvit. Byla jsem z něj naprosto v šoku. Vždyť šlo jen o kávu a omluvu. Nikdy jsem ho takhle nazlobeného neviděla.
Bohužel tahle nálada ho nepouštěla ani v následujících dnech.
2025 ©