Kapitola 60. - Oficiální tiskovka
Jakmile jsme dorazili za ostatními, strhla se mela. Téměř každý člen rodiny nám mával před očima novinami, kde byla naše fotka a článek. Článek, který se mýlil od prvního do posledního písmene.
I Papa Kelly dost zuřil, i když s námi nejezdil. Zdálo se, že je to mnohem větší problém, než jsme oba čekali. Mělo se odlétat opět do Španělska, ale čím déle naše dohady trvaly, tím více se odjezd posouval. Bydleli jsme na hotelu a porada byla na spadnutí. Konečně ji svolala Kathy.
Sešli jsme se všichni v salonku, který organizátorka zamluvila na poslední chvíli.
Já i Paddy jsme vešli do místnosti s velký stolem a vyřezávanými židlemi. Stěny zdobily obrovské obrazy historie města. Ihned, jakmile jsem se rozhlédla, jsme zkoprněla. V čele seděl otec mé milované rodinky.
Opravdu jsem to nečekala, nečekala jsem, že budu stát proti moudrosti největší, a že budu muset hájit mojí a Paddyho lásku právě před ním.
Když byl salonek konečně plný Kellyovic rodiny, začalo se. Kathy se postavil na znamení, že debatu povede ona, po pravici však měla největší hlavu rodiny. Seděla jsem na úplném konci, na nejposlednější židli, která byla v místnosti k nalezení. Paddy usazený vedle mne, měl na mě neustále otočenou hlavu a usmíval se. Jak se proboha v tu chvíli mohl jen usmívat? „Chce mi snad dodat odvahy?“ honilo se mou hlavou.
„Rodino, Nelly,“ připojila mé jméno rychle, i přesto, že jsem věděla, že do rodiny patřím. Ale to by Dan nikdy nepřipustil, a tak Kathy musela začít diplomaticky, „sešli jsme se zde proto, abychom vyřešili tu nepříjemnou situaci kolem článku. Článku, který vyšel v německém časopise Bravo. Pokud ještě někdo snad neví, ale předpokládám, že ví všichni, oč jde, tak se v něm objevila fotka Paddyho a Nelly. Fotka není jen tak ledajaká, je z ní jasně patrné, že se mají rádi. Nikomu z nás by samozřejmě nevadilo, kdyby byla fotka s takovým titulkem, avšak je k ní napsán článek, kterého jsme se celé ty měsíce obávali.“ Odmlčela se. „Na jednu stranu to není náš problém, ale hází to špatné světlo na celou skupinu. Nelly, nechci tím říct, že jsi v tom nějak vinná. Každopádně je třeba svolat tiskovku a uvést vše na pravou míru, aby nevznikaly pomluvy, že se k nám může dostat kdokoliv. Ehm, přes postel,“ dodala jakoby mimochodem.
Najednou si odkašlal Papa Kelly. Všichni ztichli, jakoby se ozval sám nejvyšší. Chápala jsem to, byl to prostě otec rodiny s velkou autoritou.
„Svolejte tiskovku, slovo nechte výhradně Paddymu.“
Všichni se zarazili.
„Ale tati,“ vystřelil ze sebe John.
„Už jsem řekl,“ a bylo jasné, že se o tom dál nehodlá bavit.
Kathy, tedy uzavřela diskuzi: „Dobrá bando, na zítra odpoledne svoláme tiskovku, odlet do Španělska se odkládá.“
Nepromluvila jsem ani slovíčko a ani jsem se na Paddyho nepodívala. Čekala jsem, že bude při rodinné diskuzi aktivní, že mě bude možná i bránit. Ale on jen seděl a poslouchal, ani nevypadal vyvedený z míry. Nechápala jsem to, protože já byla.
„Paddy,“ dostihla jsem ho na chodbě hotelu, „co budeme dělat?“ tahala jsem ho za rukáv.
„Nic, slyšela jsi.“ Odpověděl suše.
„Ale já o tom s tebou potřebuji mluvit, víc. Víc než na poradě,“ dodala jsem.
Nenápadně mě chytil za ruku: „Promluvíme si na pokoji.“ Svá slova mi pošeptal přes vlasy do ucha. Nechtěl, aby nás někdo slyšel, ale proč? Na druhou stranu jsem v jeho hlase cítila něhu. Hned jsem byla klidnější.
Celá rodina šla rovnou na večeři. Konverzovalo se v poklidu, jakoby žádná porada neproběhla.
Po jídle se každý odebral ke své činnosti. My s Paddym jsme se ihned odebrali na pokoj, ještě v nás byla ta unavující cesta. Jakmile zaklaply dveře, začal rozhovor:
„Paddy, co máš v plánu říct na té tiskovce? Víš, že nebudu rozumět, tak bych byla ráda v obraze, abych se nemusela tvářit jako jouda.“
„Neli neboj, nehodlám novinářům předhazovat nic, co by tě mělo ohrozit,“ pohladil mne po vlasech, „nebo náš vztah,“ dodal.
„A co tedy chceš říct konkrétně,“ žadonila jsem.
„Pravdu,“ sedl si vedle mne na postel a obejmul mne kolem ramen, „že jsi skvělá muzikantka, a proto hraješ s námi. Rozhodně ne, že ses o místo ve skupině zasloužila, ehm, ty víš čím. A taky, že jsi má přítelkyně teprve od listopadu.“
„T-y, ty chceš všem říct, že jsem tvá přítelkyně?“ panoval ve mně strach.
„Vždyť je to pravda. Navíc ona zveřejněná fotka mluví za vše,“ obdaroval mne pusou na tvář.
„No tak dobře, ale zvážil si možné následky, že ano? Navíc mi řekni, jak tvůj otec hned věděl, co s tím?“ Naléhala jsem.
„Ano, zvážil jsem všechny následky. A nebojím se ničeho, co přijde. Co se týká táty, tak jsem s ním už o tom mluvil před poradou. Přišel jsem za ním, aby mi poradil, co si o tom myslí. Poradil mi, že jedná-li se o nás dva a jsem si jistý vším, co k tobě cítím, měl bych si také sám obhájit naši lásku. Chtěl, abych řekl všem pravdu, protože jen tak uspokojíme všechny a naše svědomí zůstanou čistá. Táta je opravdu moudrý,“ vysvětloval mi s něhou.
„No jak myslíš. Abych pravdu řekla, necítím se ohledně toho vůbec dobře, ale věřím ti.“
„Neboj, všechno dobře dopadne. Už se nenechám vyvést z míry ohledně toho vše. Nechi.“ Vzal kytaru a začal pobrnkávat. „Napadla mě docela dobrá nová píseň, ale žádnou romantiku tentokrát nečekej,“ zakřenil se a začal:
„Long time ago It was a very nice story, Nine mucky kids rocked… a pak mám kousek refrénu: Well,there´s always going to be, A big mounth on TV…“ vždycky ho zajímal můj názor na novou píseň. A tahle seděla na naší situaci jako hrnec na zadek. Začala jsem se smát.
„No, přesně, ty jejich řeči….blábláblábláblá.“
„Hele to by bylo dobré intermezzo,“ nadchnul se, „myslím, že bychom tento song mohli dotvořit spolu, co ty na to?“
„Oba máme co říci na toto téma, takže jsem pro.“ Skočila jsem mu do náruče a objala ho.
Pak jsme se pustili do písně o novinářích. Kolem jedenácté už se nám oběma klížila oka. Ale pokročili jsme v textu: „Long time ago It was a very nice story, Nine mucky kids rocked their way to the top,
but the money and fame drove some people insane. Well,there´s always going to be a big mounth on TV, there is always going to be someone talking bad about me. Bla,bla,bla...“
„To bude hit,“ prohlásila jsem, ještě než mi víčka spadla úpně.
V noci mě budily divoké sny, ale Paddy mi byl pořád na blízku, takže jsem se i tak cítila v bezpečí.
Probudili jsme se oba brzo ráno. Otevřela jsem oči a zjistila, že mne pozoruje. Ach ty jeho oči, neustále mne dostávaly.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ odpověděl.
„Bojím se. Jaké to dnes bude.“
„Neboj, spolu překonáme nepřekonatelné,“ ujistil mne.
Ještě se mi nechtělo z postele, hlavně se mi nechtělo od něj. Políbila jsem ho, tak nějak poctivě, jakoby to bylo naposled. Pak mě pohladil po tváři. Ach, rozplynula jsem se.
Konečně nás hlad donutil vstát a jít na snídani. U stolu už seděla Maite, Angelo a Patriša. Dlouho jsme se svou přítelkyní nemluvila o samotě, pořád nebyl čas. A když už čas byl, věnovala jsem ho svému příteli.
„Jak jste si vlastně užili týden volna v Čechách?“ zeptala se Maite.
„Bylo to moc fajn, být zase doma. Až na ten výlet a tu zatracenou fotku,“ zakabonila jsem se.
„Neboj, to bude dobré. Jsem ráda, že jste si to užili. A odpočinuli si, máme toho před sebou zase spoustu. A taky bych ráda…“ nedokončila větu, za to já ano: „…abych si na tebe taky udělala trochu času.“
„Jo,“ přitakala.
„Slibuji, že se na to teď zaměřím.“
„V kolik je ta tiskovka?“ ptal se Angelo.
„V 11,“ odpověděl John, který právě přicházel na snídani.
Zase se mi udělalo špatně od žaludku, ale Paddy mne okamžitě chytil za ruku. Hned bylo líp.
Když byli všichni pořádně najedení, odebrali se do svých pokojů. Stejně jako my. Měla jsem pocit, že se musím víc upravit, abych působila dobře a sebejistě.
Chvíli po desáté pro nás přijel před hotel autobus. Nijak extra se mi do něj nastupovat nechtělo, ale nedalo se nic dělat. Po deseti minutách cesty jsme přijeli do kongresového centra, kde byl již v sále připravený dlouhý stůl pro 10 osob.
Posedali jsme si dle zvyklostí, já vedle Paddyho a Maite. S místním technikem jsme odzkoušeli mikrofony. Vše fungovalo perfektně. Za deset minut jedenáct začali do místnosti proudit novináři se svými brašničkami. Rychle z nich vybalovali fotoaparáty a nahrávací zařízení a vybírali nejlepší místa naproti našemu stolu.
V jedenáct místnost úplně ztichla a ve vzduchu viselo jasné napětí.
Kathy oficiálně zahájila tiskovku: „Ráda bych Vás zde přivítala. Tato tisková konference byla svolána námi a byla svolána mimořádně. Chtěli jsme se oficiálně vyjádřit k článku, který vyšel v časopise Bravo.“ Reportéři začali šumět a fotoaparáty cvakali. Úplně mne jejich blesky oslňovaly. Kathy pokračovala. „Nejprve se sami vyjádříme k dané situaci a pak budete mít krátký prostor k dotazování se. Paddy?“ Vyzvala ho k proslovu.
„Díky, Kathy. Vážené dámy, vážení pánové, vítám Vás na naší tiskové konferenci. Rád bych tímto ukončil všechny diskuze a spekulace k článku v Bravu. Jak jistě všichni víte, objevila se v tomto článku fotografie a jistá a chci teď zdůraznit, že nepravdivá informace. Rád bych toto uvedl na pravou míru,“ odmlčel se. Sledovala jsem ho se zadrženým dechem, nikdy jsem ho neviděla tak dospělého a vyrovnaného. Pokračoval: „Všichni jistě víte, kdo je to Nelly,“ otočil se mírně mým směrem a pousmál se, „víte, jak vypadá, víte odkud je. Ale co nevíte, je fakt, že je především skvělou muzikantkou, kterou nám přihrála mnoha shoda okolností. Vše začalo tím, že šla jako klasický posluchač na náš koncert se svojí kamarádkou, která během koncertu omdlela a byla odnesena do stanu červeného kříže. Kde se další shodou náhod dostala s jedním z mých bratrů do řeči. Slovo dalo slovo,“ v tom mě zatrnulo. Snad nechce vyprávět o mém randeti s Jimmym? Zapomněla jsem říct, že Paddy mluvil v angličitně. Pokračoval: „a my poznali, že je to neobyčejná hudebnice. Abychom si jí prověřili, zapojili jsme ji do koncertu následujícího dne. Toto nám dalo jistotu, že má krev pro vystupování spojenou s hudebním talentem. Byli jsme z ní všichni unešení a chtěli, aby byla součástí letního turné. S čímž samozřejmě souhlasila a vydala se s námi na cesty. Během turné se seznámila s jedním z našich zvukařů, který se následovně stal jejím přítelem. Bohužel však jeho pracovní kariéra vedla jiným směrem, a proto se i jejich srdce musela rozejít. Nelly s námi odjela i na hausboat, odkud se po dvou týdnech vrátila do rodné země. Na podzim se naše cesty opět setkaly, když jsme se skupinou odjeli točit do Čech dva videoklipy a odehrát jeden koncert. Kvůli dlouhodobé nemoci nemohla nastoupit na střední školu, a tak se začátkem listopadu opět připojila k nám. Já i ona jsme zjistili, že jsme spřízněné duše, a proto slovo dalo slovo a Nelly se stala mou přítelkyní. Od té doby je s námi Nelly na cestách a je stále mou největší láskou. Minulý týden jsme jeli společně navštívit její rodiče a oddychnout si od koncertních povinností. Vyrazili jsme společně s jejím otcem na výlet do Kutné Hory, kde nás vyfotil fotograf a napsal opravdu nepravdivý článek. Chci zdůraznit, že Nelly se do naší kapely nedostala přes postel, jak je v článku napsáno. Nejdříve se stala součástí kapely, a teprve poté jsme se do sebe zamilovali. Prosím berte nás od dnešního dne jako oficiální pár, rádi pro Vás uděláme hezkou fotku k Vaším budoucím článkům.“ Paddy se usadil a nastalo ticho. Většina novinářů seděla s otevřenou pusou do kořán, neméně já. Neuvěřitelné. Nedokázala jsem pochopit, kde se v něm vzala ta kulantnost.
„ehm,“ zakašlala Kathy. „teď je tedy krátký časový prostor na Vaše dotazy.“ Tím prolomila to neuvěřitelné ticho a strhla se vlna dotazů, reportéři se překřikovali navzájem.
„Nelly, co se Vám na Paddym nejvíce líbí?“ překřičel všechny jeden novinář. Zaskočil mě, ale vlastně to nebylo tak těžké.
„Asi jeho pozornost a cit pro hudbu. A rozhodně je velmi zábavný,“ rozvášnila jsem se.
Jiný reportér křičel na Paddyho:
„Jak jste se dali dohromady?“ opravdu dost osobní otázka, ale zvládl jí bravurně.
„Pod jmelím,“ zazubil se. I já, hned mi přišla vzpomínka našeho prvního pravého polibku na mysl.
„Plánujete svatbu?“ zakřičel kdosi. To byla nemístná otázka, a tak tiskovku ihned Kathy ukončila.
Poté jsme se šli ještě nechat dobrovolně vyfotit, v páru, abychom udělali pro tisk oficiální fotografii.
Byla jsem strašně zvědavá, jaké články na druhý den vyjdou.
2025 ©